Po násilném potlačení studentské manifestace spontánně vzniká Občanské fórum s cílem dosáhnout dialogu s mocí. VH se stává vůdčí osobností a ústředním symbolem nenásilného svržení komunistického režimu v Československu a přechodu od totality k demokracii, kterému se začne říkat „sametová revoluce“.
Pronáší svůj první novoroční projev s proslulou větou „Naše země nevzkvétá“.
Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket.
Vystupuje před oběma komorami Kongresu Spojených států. Během následujících let pronese stovky dalších projevů při státních návštěvách, převzetích cen a čestných doktorátů nebo návštěvách vrcholných organizací křížem krážem po celé Zemi. Na rozdíl od jiných prezidentů si projevy píše sám. Veškeré úsilí, vliv a renomé věnuje obnově demokracie a občanských svobod a návratu země do společenství demokratických států. Má zásadní podíl na těsnější spolupráci středoevropských zemí při zapojování do západních bezpečnostních struktur a na rozpuštění Varšavské smlouvy.
Specifická zkušenost, o níž tu hovořím, mi dala mimo jiné jednu velikou jistotu: vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté. Proto i záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti. Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lepšímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, bude neodvratná. Nehrozí-li nám dnes už světová válka, ani to, že zeměkoule vybuchne dík nesmyslným horám nashromážděných nukleárních zbraní, pak to neznamená, že je definitivně vyhráno. Vyhráno zdaleka není. (Washington – 21. února 1990)
Setkání představitelů Československa, Maďarska a Polska. Bratislavská schůzka, kterou VH inicioval, se stane zárodkem úzké spolupráce středoevropských zemí, později nazvané Visegrádská trojka (po rozdělení Československa Visegrádská čtyřka).
Plní svůj prezidentský slib přivést zemi ke svobodným volbám, po nichž byl znovuzvolen prezidentem státu, který byl mezitím přejmenován na Českou a Slovenskou Federativní Republiku.
Po dvaceti letech cenzury se česká a slovenská veřejnost může seznámit s jeho literárním dílem. Divadla opět uvádějí jeho hry, vycházejí knihy esejů, článků a projevů. VH je většinou společnosti vnímán jako morální autorita. Jeho manželka Olga zakládá Výbor dobré vůle, jednu z prvních charitativních organizací v zemi.
<b>POLITIKA</b><br>Obdiv k VH a nenásilnému převzetí politické moci v Československu zajišťuje zemi nevídaný respekt ve světě. Jméno Havel otevírá dveře ke všem významným osobnostem a institucím po celém světě, Pražský hrad navštěvují nejvýznamnější zahraniční návštěvy. Česká a slovenská společnost zažívají bezprecedentní transformaci všech oblastí života, jsou znovu položeny základy demokratického státu, země se vrací od totality ke svobodné společnosti <br>s tržní ekonomikou.<br><br><b>PRAŽSKÝ HRAD</b><br>Se svými spolupracovníky VH otevírá a oživuje Pražský hrad, historické sídlo českých panovníků a prezidentů, začínají mnohaleté rekonstrukční práce a revitalizace zahrad,<br>v areálu následuje jedna vysoce hodnocená výstava za druhou.
Je prvním prezidentem země za bývalou železnou oponou, který pronáší projev v bruselském sídle Severoatlantické aliance.
Jako nejvyšší činitel předsednické země oznamuje v Praze zrušení Varšavské smlouvy, vojenského bloku sovětské hegemonie ve střední a východní Evropě.
Vychází kniha úvah VH o vývoji demokracie v Československu i ve světě s názvem Letní přemítání. Jedním z témat knihy je i starost o uchování společného státu Čechů a Slováků.
Slovenské požadavky na osamostatnění se stupňují. VH předkládá návrhy zákonů a iniciuje mnoho schůzek politických reprezentací obou republik, ale žádná nedospěje k dohodě o budoucí podobě federativního státu.
Po parlamentních volbách, ve kterých se dostaly k moci politické síly usilující o rozdělení Československa, abdikuje na funkci prezidenta. Svou rezignaci oznamuje poté, kdy byla 17. července vyhlášena Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky.
Po dvou a půl letech jednání o novém uspořádání státu a po necelých čtyřiasedmdesáti letech zaniká Československo. Od půlnoci na 1. ledna 1993 vznikají dva nové státy: Česká republika a Slovenská republika.
Věnuje se posilování občanské společnosti, jednáním o vstupu České republiky a dalších středoevropských zemí do Severoatlantické aliance a do evropského sjednocovacího procesu. Cestuje po všech kontinentech a zamýšlí se nad stavem civilizace, kultury a náboženství. Pokračuje v podpoře budování právního státu, zasazuje se o vznik Senátu, Ústavního soudu a institutu Veřejného ochránce práv, vystupuje proti porušování menšinových práv, nadměrnému vlivu politických stran a prorůstání ekonomického vlivu do politiky. Pozornost věnuje péči o Pražský hrad a rozsáhlým výstavám „Architektura pro novou demokracii“ (1996), „Rudolf ll. a Praha“ (1997) a „Deset století architektury“ (2001). V domácí politice posilují političtí oponenti, vliv VH naopak slábne.
Na zámku v Litomyšli probíhá první debata VH s prezidenty Maďarska, Německa, Polska, Rakouska a Slovenska. Tématem je střední Evropa a její role v evropském sjednocování. Setkání se každoročně opakují i v dalších účastnických zemích, později se k nim přidávají zástupci východoevropských a balkánských zemí.
V pražském Karolinu pronáší projev „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství“, kterým zahajuje sérii přednášek na téma Rozhovory o sousedství. Přispívá k historickému zlepšení česko-německých vztahů. Počínaje dopisem spolkovému prezidentu Richardu von Weizsäckerovi z listopadu 1989 a jeho návštěvou v březnu 1990 na Pražském hradě až po symbolickou tečku za schválením česko-německé deklarace: projev VH v bonnském Spolkovém sněmu v dubnu 1997 a následné vystoupení německého prezidenta Romana Herzoga v Praze.
Nejjednodušší je samozřejmě o pojmu vlasti moc nepřemýšlet a držet se jeho tradičního významu. Případně pojetí vlasti jako uzavřené struktury ještě dál posilovat a prohlubovat. Je to cesta nejen nenáročná, ale pro určité společenské vrstvy, a tím i pro určité politiky dost přitažlivá: neklade totiž na nikoho žádné zvláštní intelektuální či mravní nároky, ale nabízí naopak každému pohodlné spočinutí v podušce známých reálií a v náručí známé komunity. Příslušnost k této komunitě – jako nejvyšší hodnota – vyvazuje z individuální odpovědnosti a stává se snadno rozpoznatelnou jistotou v tomto nejistém světě. Jsem Čech, Němec či Francouz, Češi, Němci či Francouzi jsou nejlepší, Češi, Němci či Francouzi mají vždycky pravdu, kdo není Čech, Němec či Francouz, ten je podezřelý, budu dělat to, co dělají všichni Češi či Němci či Francouzi, rozplynu se v kolektivní vůli kmene a jako jeho pasivní součást popluji životem – a mám vyhráno. To je způsob myšlení, k němuž koncepce vlasti jako uzavřené struktury může vést či svádět. A dovedena do krajních důsledků nemusí znamenat nic víc a nic lepšího, než šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii a rasismus. V co ústí tyto kolektivní stavy ducha, jsou-li obratně pěstovány nacionalistickými vůdci, víme všichni dobře: v násilí, etnické čistky, války a koncentrační tábory. (Projev ve Spolkovém sněmu – 24. dubna 1997)
Spolu s nositelem Nobelovy ceny míru Elie Wieselem a japonským filantropem Yoheiem Sasakawou zakládá mezinárodní iniciativu Forum 2000. Od září 1997 se na pražské konferenci každoročně sjíždějí významné světové osobnosti.
VH je radikálním způsobem odstraněn zhoubný plicní nádor. Jakkoli operace proběhla bez komplikací, do konce života bude trpět častými záněty plic.
Pronáší projev k oběma komorám parlamentu s dosud nejostřejší kritikou morálního stavu české společnosti a její politické reprezentace (tzv. „rudolfinský projev“).
Mnozí z nás se posmívali všem, kteří hovořili o globální odpovědnosti, již nese v dnešním civilizačně propojeném světě každý, a tvrdili, že nám jako maličké zemi přísluší zabývat se jen našimi maličkými českými problémy. Dnes musíme horko těžko přesvědčovat vlastní občany o tom, že se nám jakýchkoli bezpečnostních záruk dostane jen tehdy, budeme-li sami připraveni nést svůj díl odpovědnosti za Evropu i za svět, a Severoatlantickou alianci o tom, že si to uvědomujeme. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi – to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného „koření života“, aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována.
V dohodě s politickými odpůrci začíná vlna útoků bulvárních médií na prezidenta a jeho novou manželku. Veřejný obraz VH se tak zvolna rozděluje: Pro svět zůstává jednou z nejvýznamnějších morálních osobností planety, v českém prostředí se stává mediálním štvancem, k němuž se hlásí již jen menšina občanů.
Zvolen na druhé období prezidentem České republiky. Dále se zasazuje o evropské sjednocování a věnuje se jednání o přístupu k Severoatlantické alianci. Jako první státník po mírových jednáních navštěvuje rozbombardované Sarajevo, Mostar a po leteckých útocích na Jugoslávii i Kosovo.
V pražském nakladatelství Torst vydává své souborné Spisy, zahrnující dramatickou, filosofickou, literární i publicistickou tvorbu.
Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem vstupuje do Severoatlantické aliance. Po devíti letech a stovkách politických a diplomatických jednání se dovršuje bezpečnostní vize VH pro střední Evropu. Později se ještě velmi zaslouží o historické rozšíření NATO o dalších sedm zemí, což potvrdí pražský Summit NATO v listopadu 2002.
Po skončení druhého funkčního období opouští úřad prezidenta České republiky a vrací se ke své původní profesi dramatika a spisovatele. Je celosvětově uznávanou a vlivnou osobností v otázce lidských práv a občanských svobod.
Vzniká Knihovna Václava Havla, která prostřednictvím systematické interpretace životního díla VH připomíná složitost zápasu za demokracii a svobodu v druhé polovině 20. století.
Vydává knihu prezidentských a postprezidentských reflexí Prosím stručně, která volně navazuje na Dálkový výslech z roku 1986.
(Washington 26. 4. 2005) A jsme zase u toho: čecháčkovství. Starej se sám o sebe, nepleť se do cizích věcí, přikrč se a přihrb - jsme obklopeni horami, ty světové vichry se nám přeženou nad hlavami, a pak si budeme dál vrtat na svém dvorečku. Co moudrých statí či celých knih bylo o tomhle našem domácím sobectví napsáno! (…) Není to, tvrdím, věc národní povahy jako něčeho geneticky daného, ale určitých historicky formovaných způsobů chování. (…) V našich moderních dějinách se opakují situace, kdy se společnost vzedme k nějakému výkonu, ale pak její předáci provedou ústupový manévr, úhyb, kompromis, někde kapitulují, něčeho se vzdají, něco obětují, samozřejmě v zájmu záchrany národní existence, a společnost, zprvu tím traumatizovaná, se pak velmi rychle všeho vzdá, takzvaně pochopí své předáky a posléze upadne do apatie či přímo mdloby. A do veřejného života se vyvalí bahno, médií se zmocní spodina a kontinuitu svobodného ducha a lidské důstojnosti se snaží udržovat jen nějací disidenti či odbojáři, vnímaní většinovou populací trochu jako provokatéři, kteří zbytečně uvádějí ty ostatní do různých nebezpečí. (…) Ale pozor: Čecháček si dovoluje vystrkovat růžky a posléze volat bojová hesla jen tehdy, když za to nic nehrozí; má-li naopak proti sobě mocného a krutého protivníka, stáhne se a je k němu dokonce servilní. Jako onen člen Rady obrany státu, který po moskevském puči nechtěl podpořit Jelcina, protože prý nevíme, jak to dopadne.
Píše divadelní hru Odcházení – portrét státníka, který neunese ztrátu politické funkce a společenského postavení. Po dvaceti letech se tak dramatik VH vrací na české i světové divadelní scény. (Premiéra 22. května 2008 v Divadle Archa, režie David Radok.)
Do kin uveden film Občan Havel – časosběrný dokument režisérů Pavla Kouteckého a Miroslava Janka, zachycující české prezidentství VH skrze sled oficiálních situací i bizarních detailů.
Ve třiasedmdesáti letech debutuje jako filmový režisér. Podle své divadelní hry Odcházení natáčí stejnojmenný celovečerní film (premiéra 22. března 2011).